Tato akce, jeden z evropských vrcholů letošní výstavní sezóny, pro nás byla lákadlem jak světoznámým rozhodčím, tak krásnou zemí, která se po nešťastných letech občanské války znovu otevírá světu. Rozhodli jsme se proto udělat si zde krátkou dovolenou od středy do neděle, ze které jsme si odskočili na páteční výstavní klání.
Protože jsme oba dva s Tomášem vyrostli na indiánkách se statečným náčelníkem Apačů, samozřejmě nás lákala především Plitvická jezera, kde se série filmů o Vinnetouovi natáčela. Ubytovali jsme se proto v penzionu ve středním Chorvatsku pár kilometrů odtud.
Chorvaté jsou přátelští a vstřícní a tak jsme si nějak nemohli v hlavě srovnat sladké melodie, linoucí se všude z rádia, s rozstřílenými domy, které je občas ještě kolem silnice vidět. Země se však vzpamatovává, Chorvaté investují velké peníze do budování turistických infrastruktur - je vidět, že z turistiky žijí - a tak příjemný pocit v nás převažoval.

Plitvická jezera

Tuto přírodní památku UNESCO jsme navštívili hned druhý den po příjezdu a strávili jsme tu celý den. Něco jsme samozřejmě znali z filmu, něco jsme viděli na fotografiích na internetu, ale skutečnost nás naprosto porazila. Plitvičky jsou prostě úžasné ! Křišťálově čistá voda je všude - padá shora ze skal, protéká lesem, zurčí v potůčcích a mechových polštářích, rozlévá se ve smaragdových jezerech. Nad vámi voda, pod vámi voda, kolem vás voda, křišťálová, modrá, smaragdová, zlatá, bílá, zelená... A šumění, zurčení, hučení, burácení... Nedá se to slovy popsat. Když budete v Chorvatsku, nenechte si Plitvičky ujít!
/ Fotogalerie z Plitvických jezer /

Evropská výstava

Ráno třetího dne nás čekalo 140 kilometrů do Zagrebu. Mrholení se měnilo občas na déšť a hned na začátku cesty nás potkala nepříjemnost, když jsme narazili na výstražný trojúhelník a za ním na auto napříč silnicí, bezmocně ležící na střeše. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale stejně to nebyl pěkný pohled. Chorvaté mají horkou středozemní krev, jezdí rychle a bez velkého respektu k předpisům.
Výstava byla až nečekaně zajímavá, kromě špatně značených příjezdů a deště, který ustal teprve odpoledne, jsme neměli ani problémy organizační, a tak jsme si ji docela užili. Zamyšlení nad vystavenými tibetskými teriéry najdete na portálu Tibetský teriér Online a výstavní výsledky s fotografiemi na stránkách Tibetan Terrier Shows.
Večer přestalo pršet a tak jsme s radostí využili pozvání Martiny a Milana Adámekových k večeři na zahradě jejich penzionu, který, jak se ukázalo, byl naštěstí jen asi čtyři kilometry od našeho. Byl krásný voňavý podvečer, pejskové se konečně mohli po rušném výstavním dnu pořádně vyběhat po trávě a tak nám ke spokojenosti nic nechybělo. Vyhnaly nás až nálety chroustů, které přišly se soumrakem...

Zadar

Čtvrtý den ráno jsme vyrazili k moři. Cesta do Zadaru je z Plitviček dlouhá asi 140 kilometrů a zčásti vede po nové dálnici, která vede od slovinských hranic přes Zagreb a Karlovac až k moři, podél něhož se pak velkoryse zakusuje do skalnatého pohoří. Projeli jsme tunelem Mala Kapela, který je se svými 5760 metry nejdelší v Chorvatsku, a pak už se před námi otevřelo členité pobřeží.
Zadar je město s historií táhnoucí se až do starověku. Na každém kroku narazíte na vykopávky antických či středověkých staveb a malebná architektura pořád připomíná, že v minulosti byli pány města Benátčané. Toulali jsme se uličkami celý den, v hospůdce si dali výbornou kávičku i tradiční maraskino. Obdivovali jsme park s prastarými oleandry a rododendrony, vysázený na hradbách. V zamřížované kleci jsme tu našli vzácnou australskou volémii, nejstarší strom světa, objevený v roce 1994, jehož nejstarší zkameněliny jsou staré 90 milionů let a v přírodě žije méně než 100 stromů. Sazenička v zadarském parku je součástí celosvětového záchranného programu. Na konci nábřeží jsme si s překvapením poslechli "mořské varhany" a vykoupali se v čistém a teplém moři. Počasí nám přálo a tak celý výlet opravdu neměl chybu, holky byly totiž samozřejmě s námi, pročmuchaly se voňavým mořským vzduchem a potkaly řadu psích kamarádů.
Večer jsme se znovu setkali s přáteli Martinou a Milanem, dali jsme si v hospůdce obří pizzu a místní nasládlé pivo a přibližně v deset opět padli únavou.
/ Fotogalerie ze Zadaru /

Zagreb

Protože jsme ve "výstavní den" návštěvu centra Zagrebu nestihli, rozhodli jsme zastavit se tu ještě jednou při cestě domů. A nutno říci, že po nádherných zážitcích na Plitvičkách a v Zadaru nás Zagreb tak trochu zklamal. Ne že by tu nebylo na co koukat, historické centrum však není velké a chvílemi nám atmosférou připomínalo okresní město, třeba Šumperk. Také památky jsou na metropoli kromě katedrály takové nějaké miniaturní :-)

Po krátké procházce s nezbytnou kávičkou jsme se proto vydali domů. To ovšem byl opravdový horor. Nová dálnice končí na hranicích a trychtýř sbíhající se tu do jednoho pruhu nedělní turistický nával nezvládal. Asi pět kilometrů před slovinskými hranicemi jsme se dostali do zácpy a až po dálnici u Mariboru jsme jeli přískokem - sto metrů krokem, dvacet minut čekání, a tak pořád dokola tři a půl hodiny. Vzhledem k pražícímu slunci to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Naštěstí kolem všichni zachovávali stoický klid, a tak jsme se jen zdravili s dalšími navrátilci z výstavy, lehce rozpoznatelnými podle samolepek s fotkami pejsků, psích uší vykukujících za zadním sklem a později podle občasných krátkých procházek po krajnici.
Další zácpa na nás čekala mezi Grazem a Vídní, protože však trvala "jen" asi hodinu a slunce už mezitím zapadlo, byla to docela pohoda. Setkali jsme se se starými známými z předešlé zácpy a tak už bylo docela veselo :-)
Domů jsme dorazili místo předpokládaných devíti večer někdy po jedné ráno. Máme proto jednu radu: dokud nebude ve Slovinsku postavená dálnice, z Chorvatska v neděli nejezděte !
/ Fotogalerie ze Zagrebu /