Ačkoliv centrum města zrovna živé přírodě moc nepřeje, občas nám v létě okenní truhlíky navštíví zajímaví hosté. Tady se o fuchsie zajímala krásná vážka. Rychle využít příležitost, popadnout foťák a vyfotit ji v letu proti nebi nebylo zrovna lehké, takže fotka není úplně ideální :-)

Tohle je globální oteplení v praxi:
ve výročí vzniku republiky 28. října 2006 jsme na procházce s naší psí smečkou zaznamenali tento malý zázrak dlouhého babího léta: kvetoucí šípkový keř. Byly tak na něm k vidění zároveň růže i šípky!

A tohle není kytka, ale rorýs obecný.
Rorýsové jsou malí ptáci, podobní vlaštovkám, s oblibou hnízdící od dubna do září ve městech. V Olomouci jich každý rok nad městem létají hejna jako malé černé stihačky s typickým švitořením. Jsou však ohroženým druhem a každý rok jich ubývá.
V horkém červnu 2006 jsme našli na naší půdě na zemi zesláblého, polomrtvého rorýse. Asi tam zaletěl větracím otvorem ve střeše, nenašel cestu ven a nakonec se unavil (možná i vrazil do trámu), přehřál se na rozpálené půdě a dehydroval se. Vzala jsem ho domů, dala do kartonové krabice a uložila do ložnice, která je nejchladnější místnost v bytě, aby si odpočinul od přehřátí. Snažila jsem se sehnat po telefonu nějakou radu u našeho veterináře i v zoologické zahradě. Dávali ptákovi minimum šancí a moc si nevěděli rady, vždyť takových pacientů určitě moc nezažili. Ptáček mi ležel na ruce, vůbec se nebránil a skoro nereagoval na okolí. Zkusila jsem injekční stříkačkou kapat mu vodu k zobáčku - ne násilím, opatrně, abych ho neutopila, ale ať sám dělá co umí. Ptáček po chvíli začal pít. Trvalo to celé dost dlouho. Nasadila jsem postupný režim - pár kapek, pak zavřít do krabice a do chladné ložnice, aby odpočíval. Asi za půl hodiny znova, a tak celé odpoledne. Nebudu zdržovat podrobným líčením toho, jak jsem se bála, že je to zbytečná snaha, jak jsem pak doma lovila mouchy a snažila se je ptákovi nabídnout (nechtěl) atd. Nicméně hodinu od hodiny mu bylo lépe - napřed v krabici ležel na boku, pak už seděl s nožkami pod sebou, pak se mě zachytil drápky a seděl mi sám v ruce, hlavičku zvednutou a rozhlížel se kolem. Nechala jsem ho odpočinout několik hodin, a nakonec jsem ho vynesla dolů do parku pod hradby. Říkala jsem si, ať ukáže co umí. Seděl mi na ruce jako ochočený. Položila jsem ho na velký kámen - zase seděl jako nic, jen zpovzdálí nějaká děcka na trávníku vykřikovala něco o ptačí chřipce :-). Nakonec jsem si ho znovu vzala do ruky a trochu s ní mávla, abych ho donutila roztáhnout křídla. A najednou frrrr - a byl pryč.
Nevím, nejsem odborník na rorýse. Možná mi řeknete, že musel být příliš zesláblý, že si nedokázal sám ulovit potravu, stal se obětí poštolek, které v centru města hnízdí, atd. Ale já jsem víc udělat neuměla. Dostal druhou šanci a s ostatním si snad poradil sám.
(P.S. Později jsem kontaktovala přerovské ornitology, kteří mapují výskyt rorýsů u nás, a ti mi k mému ulehčení potvrdili, že když byl schopný sám odletět, měl by být určitě v pořádku.)